S výjimkou dvou jamek č. 2 a 3, které jsou mimo původní prostor (byly vytvořeny v roce 1978), je celé hřiště uzavřeným areálem, který z mnoha stran obklopuje les. I ferveje od sebe dělí stromořadí. Jamky spolu ve většině míst sousedí, stromy brání tomu, aby se hráči nepřesnými odpaly ohrožovali. Z větší části se hraje na rovině, ale jsou tu i jamky s výrazným převýšením: zmíněná dvojka směřuje dolu ke grýnu s vodou, následná trojka zase nahoru. Prudce vzhůru se zdvihá fervej jamky č. 7, jedné z nejatraktivnějších na hřišti. Vodní překážky jsou v menšině, hlavní komplikací jsou stromy a velké množství bankrů. Jejich hrany jsou navíc designovány velice obtížně, jsou vytvarovány nad terén, okolo grýnů vytvářejí doslova hradbu. Překonat tyto valy znamená zahrát z písku čistou, vysokou ránu. Některé ferveje jsou mírně vlnité, je potřeba zaujmout vhodnou pozici, vlnky také do hry vnášejí náhodu, míček se někdy odráží a běží poněkud nepředvídatelně.

Vedle impozantní, skoro „horské“ jamky č. 7 si hráč dozajista zapamatuje dvě jamky s velice náročným lesním zúžením: „smrtící“ čtyřpar č. 11 (390 m, 372 z červených) s průrvou širokou ani ne patnáct metrů, kde jakákoli odchylka první dlouhé rány znamená lovit míč v lese, a následující pětipar č. 12, kde opět první rána vyžaduje mířit do úzké oblasti mezi lesem vlevo a stromy a autem vpravo. Jamky č. 14 a 15 zase zdobí obří písečné překážky a především v případě té druhé je úspěchem, když v nich hráč neskončí. V zásadě se nejen zde, ale na většině jamek vyplatí hrát spíše na přesnost než na délku - a snažit se pak uspět v krátké hře okolo grýnů a na nich. Relativně malé grýny téhle taktice nahrávají, jsou dobře čitelné, většinou rovné a dá se tu tedy něco získat. „Lázeňsky“ klidnou hru zajišťuje v Mariánských Lázních především prostředí – po sportovní stránce jde o náročné hřiště, jehož okolní lesy, řečeno s legendárním trenérem Harvey Penickem, jsou plné nepřesných drajvů.

[autor: Andrej Halada]