Areál lze rozdělit na dvě části: u klubovny jsou spodní partie, sedm jamek je pak na náhorní plošině blízko zdejšího vrchu Stará Hora (299 m). Odtud jsou krásné výhledy jižním směrem až k rakouským hranicím. Zdejší traviny také na jaře a v létě hrají všemi barvami. Vzhledem k otevřenosti prostoru do hry vstupuje jako stěžejní faktor vítr, který dokáže ranám přidávat i ubírat desítky metrů. Otázku volby správné hole řeší hráč i u těch jamek, kde je výrazné převýšení – především u sousedících jamek č. 4 (hraje se nahoru) a č. 12 (dolů), které jsou v prudkých svazích. Od čtyřparovky č. 3 hráč prakticky stále stoupá vzhůru, nejvyšší bod je až u odpaliště jamky č. 10. Celý výstup je fyzicky náročný. K větru, kopcovitému a obtížnému profilu, vodním i pískovým překážkám je potřeba přidat ještě délku hřiště (přes 5 900 metrů ze žlutých, 5 129 z červených) a rafinované, velké grýny.

Hra ve Slavkově není pro nikoho lehká, ale jistou výhodu tu mají hráči siloví, s dlouhými ranami. Délka sama o sobě ovšem nezajišťuje úspěch, terén je často modelován a navíc ferveje lemuje hustá a vysoká tráva. Ačkoli otevřený prostor psychologicky vybízí ke hře driverem ve stylu „narvi to“, hřiště všechny nepřesnosti potrestá. Vhodná taktika se tu odvíjí od schopností každého hráče, přičemž je dobré si před hrou spočítat, kolik na které jamce lze získat stablefordových bodů. Hráči s vyššími hendikepy totiž mohou těžit z toho, že hřiště je znormované „výhodně“ - při hendikepech například nad 30 hráčům docela dost přidává. Golfistům s nižšími hendikepy a všem hrajícím na rány ale nezbývá nic jiného, než prokázat svoji dovednost a postavit se větru a nástrahám čelem. A věřit si, stejně jako si věřil v těchto místech císař Napoleon v roce 1805, když nad početnějším vojskem protivníka v bitvě tří císařů zvítězil právě svou odvahou. Ovšem i dobře zvolenou taktikou.

[autor: Andrej Halada]