Hřiště má spíše kopcovitý charakter, je tu mnoho jamek s nádhernými pohledy do celého kraje (např. grýn jamky č. 10 či odpaliště jamky č. 18), často se hraje z vysoko položených odpališť. Například na jamce č. 5, asi nejkrásnější na hřišti (třípar 139 m, 115 z červených), kdy se míček krásně snáší na grýn z větší části odklopený vodou. Po herní stránce jde o nesmírně náročný course, jeden z nejobtížnějších u nás. Je to dáno kopcovitým profilem, delšími přechody i celkovou délkou hřiště: ze žlutých má skoro šest kilometrů. Průměrně mají zdejší čtyřpary ze žlutých okolo 350 metrů, nejdelší pětipar, jamka č. 12, měří 516 metrů (z červených 437). Na ní najdeme i monstrózní, členitý bankr táhnoucí se několik desítek metrů v místech dopadu druhé rány, kde se fervej i hodně úží. Také grýn je velice úzký, s kroutícími se okraji. Velmi náročná jamka. Podobně složitý je i pětipar č. 8 (474 m, 398 z červených), úzkou fervej lemuje les a voda, do grýnu se pak hraje do kopce a částečně přes vodu. K délce hřiště připočtěme ještě další komplikace: prostor okolo fervejí vyplňuje vysoká tráva, plevel, tvrdá až kamenitá půda zavážky, na mnoha jamkách jsou zrádné bankry (písečné peklo čeká i na poslední, osmnácté), některé grýny jsou úzké (pětipar č. 15), jiné zase vlnité (třípar č. 13).

I když by se vzhledem k délce hřiště zdálo, že dlouhé rány jsou tu nutností, je lepší hrát na přesnost – trest za netrefení ferveje je krutý, míček tu lze snadno ztratit, utopit, z rozbrázděné zeminy se někdy ani nedá hrát. Hřiště vyžaduje maximální fyzickou, herní i psychickou připravenost, je to v duchu zdejšího genia loci skutečně „hornicky“ tvrdá zkouška. Zvládnou ji pouze někteří, především ti zkušenější; nic pro sváteční golfisty. Ale zážitek ze hry i prostoru se určitě vryje do paměti všech, kteří tuto zkoušku podstoupí.

[autor: Andrej Halada]