Na relativně otevřeném místě jsou překvapivě i uzavřenější a tiché kouty, obklopené jen stromy. Celé hřiště včetně akademie je profesionálně designováno zahraniční projektovou kanceláří, jde o opravdu neošizený mistrovský a velice náročný course s pěti druhy odpališť. První devítka – Kamenná – je nejdramatičtější, hned první jamka prudce stoupá vzhůru k výhledovému místu, druhá (těžký čtyřpar 418 m, 377 z červených) krkolomně padá dolů a v pravém úhlu zase stoupá. A tak to jde vlastně pořád, snad jen poslední devátá jamka jdoucí středem údolí je rovinatější. Nesmírně fyzicky náročná devítka. Následuje Dřevěná, která má co do profilu úplně jiný charakter: jamky jdou po vrstevnici. Ale i tady se vlastně stále stoupá opět k centrálnímu, nejvyššímu bodu hřiště (tříparová jamka č. 5, resp. 14), a pak klesá. Třetí devítka – Železná – je na hodně otevřeném prostoru, na rozdíl od předešlých ji nelemuje les, je také nejvíce otevřená větru, který v areálu často proudí. Většina jamek na hřišti je těžkých. Dlouhé třípary a čtyřpary, velká převýšení, hustý a vysoký raf v okolí, obrovské bankry, voda, zúžené a modelované ferveje se stále se vlnícím povrchem…

Toto hřiště není vhodné pro hráče s vyššími hendikepy, ale pro sportovní hru je jako stvořené. Rány tu musí být dlouhé, při protivětru a z hustého rafu silné, bogy není vůbec špatný výsledek na minimálně každé druhé jamce. Po několika odehraných kolech si ale lze na hřiště zvyknout, lze ho přijmout jako výzvu k maximálnímu výkonu, hráč už také ví, co ho kde čeká. Vedle hry na jistotu se tu dá výborně hrát i vabank, riskovat. Při obtížnosti hřiště vlastně není vcelku co ztratit, komu budou v ten den drajvy dobře létat, má šanci zahrát solidní výsledek. Jen je potřeba počítat s tím, že hřiště za chyby hodně trestá. Ale jsou to spravedlivé tresty.

[autor: Andrej Halada]