Hřiště má vskutku nádherné entreé – k první jamce směřujete přes louku pod zámkem, míjíte rozměrný historický bazén se sousoším Neptuna. Mnozí místní členové vzpomínají, jak se v něm v dětství koupali; dnes je kamenný ovál vypuštěný, poškozený. Okolo bazénu také vede první jamka, jedna z nejkrásnějších, ale i nejtěžších u nás. Hru komplikuje délka (537 m, 502 z červených), ohyb s lesem i dva veliké stromy na ferveji. Hřiště pokračuje ve stejném duchu: ferveje jsou lemovány stromy, sem tam stojí osamělé košaté duby, vysoké jehličnany. Není tu z estetického hlediska jediná nehezká jamka, všechny mají ryze přírodní, sytě zelený nádech, který na podzim nabírá na barevné pestrosti. Když skrz stromy proniká zapadající či vycházející sluneční svit, když se orosená tráva fervejí a grýnů leskne, má hřiště doslova magickou atmosféru.

Z hráčského hlediska patří určitě k těžším, neodpouští především stranovou nepřesnost ran – jakýkoli šlajs a huk je horší než když míček topnete, ale on přesto uběhne rovně po zemi sto metrů. Koruny stromů zastaví nebo pozmění směr letu míče, balónek pak propadne dolů a musíte hrát pod větvemi, nemůžete ránu zvednout do výšky. Před hrou lze proto doporučit natrénovat si velice nízké, zhruba strometrové rány pětkou, čtyřkou železem či dřevem, kterými se po zkaženém drivu můžete ještě dostat ke grýnu. Určitě nějakou takovou ránu během kola použijete, jen minimum hráčů projde Šilheřovice, aniž by nezasáhli stromy. Na mnoha jamkách je nutné být velice přesný, ferveje a průzory mezi stromy jsou úzké. Dobrá znalost hřiště, resp. místa nejlepších dopadů drajvů napomáhají k lepšímu výsledku. Okouzlení z prostředí se ostatně může během kola proměnit v psychické trauma z neustálé hry do větví, přes větve, pod větvemi. Ale to vše bývá po hře zapomenuto. Stačí se po osmnácté jamce vracet cestou k zámku, podívat se z vysoko položené zámecké terasy na neptunovský bazén dole a zeleň okolo, a uvědomíte si, že číslo vašeho výsledku je proměnlivé, zatímco krása je stálá.

[autor: Andrej Halada]