Jsou tu všechny typy jamek, hraje se na všech možných profilech. První devítka je dramatická, stoupá se ve vrstevnicích vzhůru, hraje se mezi lesem, remízky, osamělými náletovými dřevinami. Chloubou je určitě nádherná jamka číslo 4, třípar 126 metrů, kdy se rána hraje z vysokého místa a míček krásně plachtí dolů na grýn u jezírka. Právě na této části hřiště najdeme také hodně odpališť, která jsou terasovitě odstupňována a po nichž areál dostal jméno. Druhá devítka má jiný charakter, obtáčí se okolo místního velkého rybníku a má povětšinou rovinatý charakter. Okolní voda vytváří krásné scenérie, ovšem i tady najdeme další „leteckou“ chloubu: opět tříparová jamka, číslo 15, zase se hraje z odpaliště na orlím hnízdě, délka je 122 metrů ze žlutých, svah dolů ještě prudší než v prvním případě. Vděčná je také poslední jamka, která končí pod klubovnou a dovoluje hráčům hrát razantní drajv přes vodu. Celé hřiště se ani v jednom bodě neopakuje, hra je tu maximálně pestrá a vzrušující. Všude na hráče číhají nějaké problémy, ať už jsou to křoviny, bankry, voda, převýšení atd. Ale všude se dá hřiště hrát, není to nezdolatelných a nepochopitelných osmnáct jamek.

Dobře si tu může zahrát jak špičkový hráč, tak ryzí rekreant. Hřiště je relativně nedlouhé, ze žlutých nemá ani 5,5 kilometru, ale to jen dokazuje přemýšlivost při navrhování: je to technické hřiště, s mnoha překážkami, není tedy potřeba jeho obtížnost zvyšovat délkou. Určitým problémem může být jen fyzická náročnost: především první devítka je namáhavá. Ale na druhé se už hráč tolik nenadře. I to dokazuje promyšlenost projektu. Terasy jsou kompaktním a dobře vyřešeným areálem. Jejich výhoda spočívá i v tom, že jsou na okraji města, pro ústecké je to maximálně praktické hřiště. Jsou samozřejmě i dobrým příkladem, jak dnes stavět golfová hřiště: vzít zanedbaný kus půdy a zhodnotit ho.

[autor: Andrej Halada]